Sebeláska není sebekompenzace

Téma sebelásky je na poli osobního rozvoje a duchovního poznání opakovaně přetřásaným tématem. Přesto v mnoha případech z mého pohledu zůstává jen na povrchu. Sebeláska jako mentální koncept, který mohu pochopit a naučit se. Ze sebelásky se tak v mnoha případech stává pouze sebekompenzace, která se odehrává v rámci polaritního vnímání, které nás učí, co sebeláska je a co sebeláska není a jak ji praktikovat a co ji naopak zabíjí. Pokud třeba hodně pracuji, tak projevem sebelásky může být, že si dopřeju volný čas, který strávím s rodinou nebo si dopřeju odpoledne, ve kterém si něco hezkého koupím a odpočinu si. Domnívám se, že pokud vycházíme pouze z této roviny, zůstáváme na povrchu ve snaze vybalancovat sebe sama. Vybalancovat různé každodenní aktivity samozřejmě není špatně, záleží ale na niterném nastavení. Nezáleží tolik na tom, co děláme, ale s jakým uvědoměním to děláme.

Jedním z nejpatrnějších projevů sebekompenzace nikoliv sebelásky je, že si něco dopřeju, protože si to přeci zasloužím. Mám emočně nenaplňující vztah, tak si dopřávám dortíky, protože si to přeci zasloužím a mám se rád. Podobné vzorce můžeme vysledovat v různých aspektech našeho života a slouží pouze jako zastírací mechanismus. V tomto příkladu je to zcela patrné. Ty skutečné pasti mají zpravidla mnohem rafinovanější podobu.

Základním projevem sebelásky je ochota dívat se do vlastního nevědomého obsahu, do svého vlastního stínu, který soucitně pozoruji, pracuji s ním a přijímám ho. Principem sebelásky je sebeuvědomění, které vychází z uvědomění všech faset a aspektů vlastního bytí, těch temných a komplikovaných i těch světlých a projasněných. Sebeláska není o tom něco si užít pro věc samotnou, něco vybalancovat v rámci své identity ale hluboké uvědomění sebe sama v každém okamžiku, které vychází z překročení vlastní polarity. Teprve to je skutečná sebeláska, která otvírá srdce bezpodmínečné lásce nejen pro sebe sama, ale také pro všechny ostatní. Sebeláska vychází z hlubokého prožití jednoty v sobě sama a tím automaticky s celým světem a celým zázrakem stvoření.

Sebelásku je samozřejmě možné kultivovat, jen těžko ale radami či nástroji, které se běžně nabízejí. Tak si něčím udělejte radost. Tak opusťte ten vztah, který vás nenaplňuje. To vše je pouze dočasné uspokojení identity. Opustím vztah, který mě nenaplňuje, a vytvořím další stejný. Koupím si něco hezkého a až euforie vymizí, budu potřebovat další zdroj sebelásky. Je to skutečně sebeláska? Z mého pohledu pouze sebekompenzace. V rámci identity vytváříme vždy pouze sebekompenzaci. Teprve vystoupení z vlastní identity nabízí možnost pochopit ale hlavně niterně prožít skutečně sjednocující sebelásku. Vystoupením z identity, dávám paradoxně zároveň prostor identitě, aby se uzdravila. Skutečně o ni mohu pečovat tím, že opustím vztah, který mě nenaplňuje, skutečně o ni mohu pečovat tím, že si koupím občas něco hezkého. Co se liší, je úroveň uvědomění, perspektiva, ze které operuji a pracuji se svým vlastním já. Tato sebeláska nehledá zdroj mimo sebe, je zdrojem v sobě sama. Miluje sebe sama i v případě, že o svou identitu pečovat nemůže, protože k tomu nejsou dostupné prostředky v reálném světě. Na praktické rovině to znamená odevzdání toho, co nechci, ale i toho, co si přeju. Sebeláska vychází z hlubokého přijetí stavu věcí, světa i sebe sama takového, jaký jsem. Nejedná se ale o tak často mylně chápanou pasivitu. Toto přijetí je velmi aktivní, otevřené, laskavé a soucitné.

Zmínila jsem, že je sebelásku možné kultivovat, možná ještě lépe řečeno, sebelásku není možné kultivovat, pro sebelásku je třeba vytvořit pouze niterný prostor, do kterého vstoupí uvědomění sebe sama zcela přirozeně. Jak je tedy možné vytvořit tento prostor? Základ bude vždy vycházet z mysli. Není možné vytvořit niterný prostor, pokud ho neustále okupuje divoká a nezkrocená mysl, která stále znovu a znovu vytváří příběh identity a sebekompenzace. První kroky tedy povedou do pozorování obsahu mysli. Naším úkolem je sledovat opičí mysl a ztišit ji skrze meditace, návrat do přítomného okamžiku, spojení s vlastním prožíváním. Další techniky, které se nabízí je například praktikování soucitu, vděčnosti, mantry či modlitby. Tato cvičení nabízejí možnost zkrotit mysl do takové míry, že se začneme spojovat s vyšším vědomím. Ve vyšším vědomí se potom postupně začnou otevírat i brány sebelásky a uvědomění, že není rozdíl mezi láskou a sebeláskou. Skutečná sebeláska vychází z niterného prostoru ticha, je přijímající a všeobjímající. Je zdrojem v sobě sama. Je to probuzené Kristovské nebo chcete-li Budhovské vědomí.

Autor: Hana Čechová (www.intuitivnisrdce.cz)

Všechna práva vyhrazena.