Nesloužíme lidem, ale Bohu.

Po vlastní velké životní krizi, kterou jsem již zmínila i v jiném příspěvku, mi duchové vrátili do rukou karty a darovali mi mnohem hlubší uvědomění. Komunikace s duchovním světem se pro mě vyjasnila a dovolila mi nalézt odpovědi na otázky, které pro mě dřív byly těžko uchopitelné. Uvědomila jsem si, že každý člověk je povolán do svého posvátného úkolu a jakkoliv se mu může vzpírat, Duch mu stále předkládá stejné lekce, aby své poslání pochopil. Tato životní stezka je zároveň hluboce posvátná a jejím cílem je sloužit Bohu. Není to něco, co si naplánuji jako životní náplň, způsob obživy nebo zábavy.

Niterně v sobě sama jsem měla možnost prožít a uvědomit si, že nedůvěřovat darům, které dostáváme, je projev hluboké nepokory k Bohu. Pochybnosti jsou nedůvěrou a nepokorou k Bohu, k tomu, že nás vždy vede, chrání a dává to, co potřebujeme nejvíc, a stejně tak naše dary, že přinášejí to, co v daném okamžiku přinášet mají. Toto poznání bylo pro mě natolik hluboké a všeprostupující, že se zcela rozpustily veškeré pochybnosti o mé cestě. Duchové mi ukázali, že nemám právo rozhodovat, jakou roli sehraju v životě druhých lidí, protože i to je známka nepokory a toho, že se situaci snaží ovládnout nižší vědomí živené strachem. Ukázali mi, že vše vychází pouze z mého vztahu k Bohu a že je to Bůh komu sloužím, nikoliv lidé. Tato zkušenost přinesla velké uvolnění a pocit svobody, protože se ve mně niterně rozpustila snaha zavděčit se druhým či jim předat něco, co očekávají, a to nejen v pracovním životě, ale také osobním. Ctím dary, které dostávám. Ctím je tak, že jim plně důvěřuji, důvěřuji Vesmíru, že skrze mne předá to, co má zaznít. Nemám právo posuzovat či se snažit mít pro někoho nějakou konkrétní roli, to není můj úkol. Netýká se mě, jestli se mnou někdo souhlasí nebo ne, nesouvisí se mnou, jestli mě někdo má nebo nemá rád. Vědět a plně prožít tuto osvobozující pravdu je rozdílné, protože je to niterný prožitek, který přetavuje, nikoliv samotné vědění.

Duchové mi ukázali, že lidé ke mně přicházejí ze své svobodné vůle a dostanou vždy to, co je třeba a co je pro nejvyšší dobro. Pokud je to potěší, je to dobré. Pokud je to rozhněvá, je to také dobré. Pokud je to otevře transformaci a očištění, je to dobré. Pokud je to ještě víc v něčem zatvrdí, je to také dobré. Je to dobré, protože člověk nikdy nemůže zcela pochopit a obsáhnout, jak do sebe zapadají jednotlivé kousky božské skládačky v síti života. Bůh ví, člověk nikoliv. Zůstat neutrální a jako list čistého papíru, v plném odevzdání, v pokoře je to nejlepší, co můžeme udělat. Jedná se o přirozený návrat do harmonie a niterné síly. Je to okamžik, kdy se plně otevřou brány nehmotných světů a začne přicházet podpora, vedení i láska na vědomé rovině. Již nejsme oddělení, jsme spojení s celým zázrakem života, jsme životem.

Ptala jsem se duchů, jak tedy celé výklady vlastně fungují. Sdíleli se mnou, že výklad je pouze příběh. Nezáleží na tom, jestli je pravdivý nebo nikoliv. Je to jen symbolický příběh, který slouží jako spouštěč do nevědomí, je to klíč k transformaci, ke změně. Ukázali mi, že příběh je vhodný komunikační prostředek pro nižší vědomí, protože nižší vědomí žije na příběhu, proto mu rozumí, umí ho pochopit a příběh se potom stává spouštěčem změny, nové dynamiky v celém systému. Úkolem výkladu není vytvořit nový příběh jako potravu identity, ale použít jazyk nižšího vědomí pro to, aby si začalo uvědomovat vyšší vědomí a začalo se v něm rozpouštět. Řekli mi, že příběh vždy sedí a je vždy správný, že je to jen lidské posuzování, které rozlišuje, co je dobře nebo špatně, co mi slouží nebo neslouží. Neexistuje špatný nebo nepravdivý příběh karet či výklad, protože každý dostává v každém okamžiku přesně to, co potřebuje nejvíc. Toto učení a pochopení, které jsem s velkou pokorou obdržela, bylo neuvěřitelným osvobozením a také uvědoměním, jak hluboce je zakořeněná naše nepokora k Bohu, k vlastní síle, niterné pravdě. Nesloužíme lidem, ale Bohu. Když si to uvědomíme, otevře se pro nás zcela přirozeně možnost vrátit se do vlastní podstaty, síly, lásky. Lásky, která nevychází z rozmarů polarit, neplyne s proudem či dobou, souhlasem či nesouhlasem. Je to láska, která vychází z pravdy. Láska, která je tak hluboce zakořeněná sama v sobě, že není možné ji něčím otřást nebo zlomit.

Autor: Hana Čechová (www.intuitivnisrdce.cz)

Všechna práva vyhrazena.