Karma jako produkt mysli

V rámci výkladů karet se běžně setkávám s tématem karmy a práce s ní. Ráda bych v dnešním článku zmínila několik aspektů, které vnímám jako zcela klíčové. Zároveň je možné se v souvislosti s tímto tématem setkat s dosti protichůdnými názory. Jeden zastává práci s karmou a její uvolňování, druhý říká, že nemá smysl se stále znovu a znovu vrtat v minulosti. Celá řada lidí navíc projde i regresemi, rozpomene si na minulé životy a karmické dary či zatížení, ale kýžený výsledek v tomto životě se nedostaví. Jak se v celém tom propletenci tedy vyznat?

První aspekt pro hlubší pochopení je fakt, že karma je produkt mysli a jako taková je navázaná na identitu. Identita má stále znovu a znovu tendenci žít svůj příběh a pohybovat se v cyklech. Zkuste si pro snazší pochopení představit, jak moc je obtížné změnit nějaký návyk mysli nebo přesvědčení, se kterým jste žili. Chce to spoustu trpělivosti, stále znovu a znovu přesměrovávat soustředění i záměr, praktikovat odpuštění, když to zrovna nejde. S karmou je to stejné pouze s tím rozdílem, že se nejedná o jednu myšlenku ale celý komplex přesvědčení, celou řadu osobností v rámci identity. Tyto osobnosti nám dávají dary i prokletí a často máme tendence se na ně vymlouvat nebo jimi vše zdůvodňovat. Tento příběh má v rámci identity skutečně své podstatné místo, protože je možné tímto příběhem identitu kultivovat.

Pojďme se ale nyní podívat ještě hlouběji až tam, kam nesahá příběh mysli. Když vstoupíme do meditace, jedním ze základních cvičení je uvědomění prostoru, který vzniká mezi myšlenkami. Pokud existuje niterný prázdný prostor, na kterém se mysl odvíjí jako na plátně, potom, když do tohoto prostoru vstoupíme, stane se mysl jen divadlem s různými rolemi. Je to prostor, kde tento příběh nemá žádný další vliv a ve své podstatě zaniká. V tomto prázdném prostoru si uvědomujeme skutečnou podstatu bytí, zažíváme stav – já jsem. Z tohoto pohledu je potom zřejmé, že obě tvrzení – karma je i karma není, jsou pravdivá.

Nejrychlejší způsob, jak se vymanit se své karmy je osvobodit se z vlastní identity skrze prázdnotu, úplné vyprázdnění mysli. Toto vyprázdnění není stav, ve kterém neexistují myšlenky, myšlenky stále přirozeně vyvstávají, ale neexistuje žádná identifikace s nimi ani identita, která by je dál rozvíjela a následně prožívala. Pro řadu lidí může být ale obtížné takto svou cestu uchopit. Vzdát se své identity a stát se naprostou prázdnotou je děsivé, je to velmi děsivý stav pro identitu samotnou, která je tím otřesena v základech a umírá, začne se tedy zcela přirozeně bránit. Čím silnější identita a identifikování se s myslí a emocemi, tím samozřejmě silnější odpor k této smrti a ponoření do prázdnoty. Identita zcela zapomněla na to, že tento stav prázdnoty je přirozený stav bytí a pravdy, ze kterého vše vyvěrá.

Na některých rovinách vědomí je tedy mnohem praktičtější a přínosnější učit se pochopit svou karmu, její dary i překážky, protože máme možnost tím dál uvolňovat sevření identity. Uvolněná identita potom zcela přirozeně v nějakém okamžiku bude „ochotná“ zemřít, protože světlo Boha, prázdnota bude vnímána jako konečné osvobození a nastolení rovnováhy. Tyto cesty jsou stále přítomné obě, důležité je si uvědomit, že v nějakém okamžiku vývoje, už nic jiného nezbývá, než se identity vzdát, protože její udržení jsou jen vytáčky mysli. Mysl má v tomto procesu celou řadu více i méně zřetelných pastí. Mysl nás také bude přesvědčovat stále znovu a znovu o tom, proč svůj příběh potřebujeme nebo proč potřebujeme svou identitu. Celý tento příběh funguje na niterném dialogu, který s vlastní myslí stále vedeme. Často se ji snažíme přetlačit, přesvědčit nebo si myslíme, že má pravdu, tak podle ní i jednáme. Čím dříve jsme schopni prohlédnout tyto pasti, tím rychleji se můžeme vzdát vlastních připoutání a karmického příběhu. Běžně se také stává, že v nějakém okamžiku práce s karmou a potažmo svou myslí můžeme zažít největší posun radikálním přijetím. Je to zejména v okamžiku, kdy máme pocit, že se s karmou a vlastní myslí neustále přetahujeme a přesto stále znovu a znovu upadáme do stejných cyklů. Je to stále tentýž princip mysli, která se nás snaží udržet v příběhu. Tímto příběhem se stává i naše snaha něco vyléčit, změnit, což nikdy nemůže fungovat, pokud celé naše primární nastavení vychází z toho, že je třeba něco léčit, protože něco je špatně. Mysl využívá velmi jemných zákrutů, aby nás stále znovu do tohoto příběhu uváděla.

Je tedy vhodné pracovat s karmickým zatížením? Určitě ano tam, kde prohlubujeme uvědomění sebe sama. V tomto procesu se potom pohybujeme po cyklech, po spirále. Se stále hlubším uvědoměním nastane nutně okamžik prozření a mnohem výraznější touhy po svobodě. Celý příběh přestane dávat smysl. V systému mysli se objeví tolik puklin, že niterná touha po pravdě převládne nad příběhem mysli, identita se rozpouští v bytí a stává se plně nástrojem bytí. V takovém okamžiku čelíme nejsilnějším útokům mysli, která si chce uchovat své oddělení a svůj příběh. Je to přesně ten okamžik, kdy již nemá smysl s karmou pracovat, protože by dávala život dalšímu příběhu. Je třeba se jí zcela vzdát. Karma, ať už příznivá nebo nepříznivá, je stále jen příběhem mysli a identity. Hledat svobodu v identitě je pošetilost identity. Skutečného osvobození je možné dojít pouze v prázdnotě mysli a otevřenosti srdce.

Autor: Hana Čechová (www.intuitivnisrdce.cz)

Všechna práva vyhrazena.

Smysl života a životní poslání

Životní poslání se stává stále víc a více palčivým tématem v rámci osobního rozvoje, duchovní cesty, hledání smyslu života. Přejeme si zcela přirozeně vědět, proč jsme tady, co tady máme dělat, jaké máme talenty a jak je co nejlépe uchopit pro blaho nás samotných i celku. Často se z toho ale stává honba, která nás odvádí od toho skutečně důležitého a podstatného. Máme pocit, že až budeme vědět, potom vše bude jasné a snadné, protože budeme mít jasné kroky, jasnou představu a jasnou krabičku. Záměrně jsem použila slovo krabička, protože to je přesně to, co vytváříme. Snažíme se život znovu nandat do malé krabičky, na kterou bychom nalepili nálepku – mé životní poslání. Zapomínáme na to, že život má smysl sám o sobě, nemá žádné specifické poslání, ale přirozený projev. Věřím proto, že nemá smysl hnát se za tím, co je mým posláním, ale učit se vnímat tento přirozený životní projev a znovu se na něj vyladit. V rámci tohoto vyladění potom zcela přirozeně a bez úsilí zjistíme, kdo vlastně jsme a jaké dary nese naše specifická identita v této inkarnaci či v tomto konkrétním fyzickém projevu. Spíš, než abychom se své dary učili používat, učíme se v nich být přítomní. Toto rozlišení vnímám jako velmi důležité. Být přítomný ve vlastních darech je možnost, jak dovolit životu, aby zcela přirozeně a dynamicky působil skrze nás. V okamžiku, kdy začneme těmto darům dávat konkrétní specifické tvary, dostáváme se opět do domény mysli a celé kouzlo je pryč. Vystupujeme opět ze srdce do mysli, abychom něčemu vtiskli tvar, který má odpovídat naší představě. Když dovolujeme našim darům, aby se přirozeně otevíraly, měnily a odvíjely skrze nás samotné, potom se zcela přirozeně vytváří struktura jako vedlejší produkt, hmotné se propojuje s nehmotným.

Běžně se také stává, že jakmile odhalíme nějaké talenty či dovednosti, chceme z nich udělat své poslání a často i povolání. Jako kdybychom zcela ztratili uvědomění, že s tím jen můžeme být, tvořit, radovat se z toho a sdílet to, bez toho aniž bychom to hned orazítkovali. Najednou začneme velmi úzce vidět cestu z bodu A do bodu B. Vyvstává zde ale důležitá otázka – co je potom? Skutečně se chci v životě pohybovat stále znovu a znovu z bodu A do bodu B?

V rámci životního poslání se tedy učíme přijímat a propouštět, dovolujeme, aby naše dary a talenty sami nabíraly nějakou podobu či vyjádření a dovolujeme také, aby se tato podoba měnila, někdy dokonce zcela zanikala, aby mohlo vyvstat něco nového.

Možná si nyní pokládáte otázku, kterou jsem si pokládala i já. Jak tedy poznat, co je to pravé, skutečné a niterně pravdivé? Tuto odpověď vám bude umět dát vždy jen vaše srdce.

Autor: Hana Čechová (www.intuitivnisrdce.cz)

Všechna práva vyhrazena.

Soucit s vlastní identitou

V dnešním článku bych ráda mluvila na téma přijetí identity. Pojďme se ale nejdřív podívat, co se identitou myslí. Zkuste si představit stav sjednoceného vědomí jako dvě dlaně, které se modlí, patří neodlučně k sobě. V procesu stvoření se jedna dlaň oddělí přirozeně od druhé. Vědomí vstupuje do hmoty, zrcadlí sebe sama v tomto oddělení. Identita jako taková nepředstavuje žádný problém a je ve své podstatě také přirozená. Toto oddělení není na překážku, pokud si jedna dlaň uvědomuje druhou, že patří k sobě a neustále se vrací k sobě v pomyslné modlitbě. Potíž nastává v okamžiku, kdy identita začne mít pocit, že druhá ruka neexistuje, vlastně o ní ani neví a na tuto univerzální modlitbu zapomene. Vzniká závoj iluze a zapomnění. Identita je nižší vědomí spojené se strachem. Strach je hnací motor identity, bez něho nemůže existovat. Když je identita neprobuzená, stále znovu a znovu je vydaná napospas zmíněnému strachu, který je skrytým faktorem prakticky za každým lidským konáním. Člověk v tomto stavu je vězněm polarity, to znamená, že stále znovu a znovu opakuje chování a jednání, které ho má zbavit utrpení a přinést naplnění, prochází stále znovu a znovu cyklem zklamání a hledání a zcela automaticky a nevědomě tak utrpení vytváří. Identita ale může projít probuzením a vrátit se do přirozeného stavu jednoty tím, že si začne uvědomovat i druhou dlaň a opět směřovat k univerzální modlitbě. V procesu probuzení, který není ničím jiným než rozpomínáním se na to, co už je přítomné, bývá identita chápána často a mylně jako překážka. Musím překonat své ego, svou netrpělivost, svá traumata, svou věčně neposednou mysl, své stínové aspekty, musím dosáhnout klidu, osvícení, posunu, změny, věčného míru a klidu, štěstí… Celý tento usilovný zápas se sebou sama vyvolává ještě silnější pnutí a často potom nad námi vítězí strach nižšího vědomí. Co když existuje jiná cesta, jiná možnost, která jednoduše vychází z toho, že člověk přestane bojovat, přestane bojovat se sebou sama a vědomě se rozhodne pro radikální přijetí. Radikální přijetí je cesta soucitu, cesta, ve které se člověk vzdává veškerého boje, úsilí či snažení. V každém okamžiku, ve kterém se začne projevovat nižší vědomí nebo se již projevilo a my čelíme následkům, máme možnost se rozhodnout pro radikální soucitné přijetí. Praktikování radikálního přijetí otevírá brány svobodě a bytí v přítomnosti, protože již není žádný nepřítel ani nic, o co by bylo třeba usilovat. Sama identita se zcela ztiší a začne rozpouštět, protože není nikdo, kdo by ji napadal či vyzýval na souboj. Mění se postupně v identitu probuzenou, či osvícenou, ve smyslu prosvětlení a začíná zcela přirozeně sloužit vyššímu vědomí, stává se nástrojem vyššího vědomí. Obě ruce se vracejí do pokorné a soucitné modlitby a život se stává přirozeným vyjádřením této univerzální modlitby.

Možná se nyní ptáte, jak vnést toto cvičení prakticky do svého života. Prvním krokem je být si plně vědomý, z jaké roviny konám, co je hnacím motorem za každou emocí, myšlenkou, činem. V tomto kroku dobře poslouží role pozorovatele, která pomáhá distancovat se od mentálních, emočních a fyzických projevů a naučit se jim lépe porozumět. Kdykoliv si uvědomím, že jsem byl vtažen zpět do konání, myšlení a cítění, opět se s laskavostí vracím do role pozorovatele. Až se tento krok dostatečně upevní a zautomatizuje, člověk přirozeně odhalí principy fungování své identity, čím je kontrolovaná, kam se žene, jaké vzorce opakuje a před čím neustále utíká. V dalším kroku můžeme dále rozvíjet soucit společně s tímto pozorováním, laskavý soucit a přijetí ke své vlastní identitě a k tomu, jak je ovládána strachem, leností, nepohodlím, touhou po spokojenosti či naplnění, touhou po krásných zážitcích, strachem z nemoci, smrti, ztráty a mnohým dalším. Učíme se být přítomní a propouštět potřebu s tím cokoliv udělat. Cítím velikou netrpělivost se sebou sama a usiluji o něco. Mám možnost jednoduše přestat, vzdát se boje a jenom se plně otevřít dané netrpělivosti, prožít ji, aniž bych pro ni vytvořil nějaký příběh. Jsem netrpělivostí, jsem plně otevřený a zranitelný v této netrpělivosti, ať přijde celá netrpělivost tohoto světa a mohu ji zažít. Tato otevřenost a ochota prožít zcela jakoukoliv emoci či zkušenost vede k přirozenému uvědomění, že tyto stavy neexistují. V okamžiku, kdy se díváme do svého strachu, kdy se stáváme vlastním strachem, vlastní netrpělivostí či utrpením, zjistíme, že jsme prázdní, že dané zkušenosti nemůžeme nikde najít, neexistují. Pokud se stále znovu a znovu objevují, je to proto, že mají nějaký příběh, příběh, který jsme pro ně vytvořili a na kterém lpíme. Můžeme přijmout i tento příběh, můžeme se jednoduše učit přijímat se soucitem i tento příběh bez posuzování, bez toho, aniž bychom rozdělovali či rozlišovali, co je nebo není v rámci identity žádoucí či nežádoucí. Tím, jak se v tomto cvičení zdokonalujeme a přijímáme víc a víc aspektů sebe sama bez snahy je měnit či kontrolovat nebo jednat z jejich popudu, stáváme se tichem, prázdnotou bez příběhu, která přináší skutečnou svobodu. Přináší svobodu proto, že jsme pouze účastníky života a dovolujeme mu bez jakýchkoliv omezení, aby se projevoval skrze nás samotné. Pro mnoho lidí je již jen představa prázdnoty velmi děsivá, kdo se ve skutečnosti děsí, je identita, která potřebuje svůj příběh, má své touhy, sny a potřeby. Tato prázdnota se ale zcela vymyká našemu chápání i našim představám, je ve své podstatě plná, všeobjímající. Jedná se o skutečné osvobození do plnosti bytí a soucitné radikální přijetí je jako most či cesta, která tento stav přirozeně probouzí.

Autor: Hana Čechová (www.intuitivnisrdce.cz)

Všechna práva vyhrazena.

Nesloužíme lidem, ale Bohu.

Po vlastní velké životní krizi, kterou jsem již zmínila i v jiném příspěvku, mi duchové vrátili do rukou karty a darovali mi mnohem hlubší uvědomění. Komunikace s duchovním světem se pro mě vyjasnila a dovolila mi nalézt odpovědi na otázky, které pro mě dřív byly těžko uchopitelné. Uvědomila jsem si, že každý člověk je povolán do svého posvátného úkolu a jakkoliv se mu může vzpírat, Duch mu stále předkládá stejné lekce, aby své poslání pochopil. Tato životní stezka je zároveň hluboce posvátná a jejím cílem je sloužit Bohu. Není to něco, co si naplánuji jako životní náplň, způsob obživy nebo zábavy.

Niterně v sobě sama jsem měla možnost prožít a uvědomit si, že nedůvěřovat darům, které dostáváme, je projev hluboké nepokory k Bohu. Pochybnosti jsou nedůvěrou a nepokorou k Bohu, k tomu, že nás vždy vede, chrání a dává to, co potřebujeme nejvíc, a stejně tak naše dary, že přinášejí to, co v daném okamžiku přinášet mají. Toto poznání bylo pro mě natolik hluboké a všeprostupující, že se zcela rozpustily veškeré pochybnosti o mé cestě. Duchové mi ukázali, že nemám právo rozhodovat, jakou roli sehraju v životě druhých lidí, protože i to je známka nepokory a toho, že se situaci snaží ovládnout nižší vědomí živené strachem. Ukázali mi, že vše vychází pouze z mého vztahu k Bohu a že je to Bůh komu sloužím, nikoliv lidé. Tato zkušenost přinesla velké uvolnění a pocit svobody, protože se ve mně niterně rozpustila snaha zavděčit se druhým či jim předat něco, co očekávají, a to nejen v pracovním životě, ale také osobním. Ctím dary, které dostávám. Ctím je tak, že jim plně důvěřuji, důvěřuji Vesmíru, že skrze mne předá to, co má zaznít. Nemám právo posuzovat či se snažit mít pro někoho nějakou konkrétní roli, to není můj úkol. Netýká se mě, jestli se mnou někdo souhlasí nebo ne, nesouvisí se mnou, jestli mě někdo má nebo nemá rád. Vědět a plně prožít tuto osvobozující pravdu je rozdílné, protože je to niterný prožitek, který přetavuje, nikoliv samotné vědění.

Duchové mi ukázali, že lidé ke mně přicházejí ze své svobodné vůle a dostanou vždy to, co je třeba a co je pro nejvyšší dobro. Pokud je to potěší, je to dobré. Pokud je to rozhněvá, je to také dobré. Pokud je to otevře transformaci a očištění, je to dobré. Pokud je to ještě víc v něčem zatvrdí, je to také dobré. Je to dobré, protože člověk nikdy nemůže zcela pochopit a obsáhnout, jak do sebe zapadají jednotlivé kousky božské skládačky v síti života. Bůh ví, člověk nikoliv. Zůstat neutrální a jako list čistého papíru, v plném odevzdání, v pokoře je to nejlepší, co můžeme udělat. Jedná se o přirozený návrat do harmonie a niterné síly. Je to okamžik, kdy se plně otevřou brány nehmotných světů a začne přicházet podpora, vedení i láska na vědomé rovině. Již nejsme oddělení, jsme spojení s celým zázrakem života, jsme životem.

Ptala jsem se duchů, jak tedy celé výklady vlastně fungují. Sdíleli se mnou, že výklad je pouze příběh. Nezáleží na tom, jestli je pravdivý nebo nikoliv. Je to jen symbolický příběh, který slouží jako spouštěč do nevědomí, je to klíč k transformaci, ke změně. Ukázali mi, že příběh je vhodný komunikační prostředek pro nižší vědomí, protože nižší vědomí žije na příběhu, proto mu rozumí, umí ho pochopit a příběh se potom stává spouštěčem změny, nové dynamiky v celém systému. Úkolem výkladu není vytvořit nový příběh jako potravu identity, ale použít jazyk nižšího vědomí pro to, aby si začalo uvědomovat vyšší vědomí a začalo se v něm rozpouštět. Řekli mi, že příběh vždy sedí a je vždy správný, že je to jen lidské posuzování, které rozlišuje, co je dobře nebo špatně, co mi slouží nebo neslouží. Neexistuje špatný nebo nepravdivý příběh karet či výklad, protože každý dostává v každém okamžiku přesně to, co potřebuje nejvíc. Toto učení a pochopení, které jsem s velkou pokorou obdržela, bylo neuvěřitelným osvobozením a také uvědoměním, jak hluboce je zakořeněná naše nepokora k Bohu, k vlastní síle, niterné pravdě. Nesloužíme lidem, ale Bohu. Když si to uvědomíme, otevře se pro nás zcela přirozeně možnost vrátit se do vlastní podstaty, síly, lásky. Lásky, která nevychází z rozmarů polarit, neplyne s proudem či dobou, souhlasem či nesouhlasem. Je to láska, která vychází z pravdy. Láska, která je tak hluboce zakořeněná sama v sobě, že není možné ji něčím otřást nebo zlomit.

Autor: Hana Čechová (www.intuitivnisrdce.cz)

Všechna práva vyhrazena.

Sebeláska není sebekompenzace

Téma sebelásky je na poli osobního rozvoje a duchovního poznání opakovaně přetřásaným tématem. Přesto v mnoha případech z mého pohledu zůstává jen na povrchu. Sebeláska jako mentální koncept, který mohu pochopit a naučit se. Ze sebelásky se tak v mnoha případech stává pouze sebekompenzace, která se odehrává v rámci polaritního vnímání, které nás učí, co sebeláska je a co sebeláska není a jak ji praktikovat a co ji naopak zabíjí. Pokud třeba hodně pracuji, tak projevem sebelásky může být, že si dopřeju volný čas, který strávím s rodinou nebo si dopřeju odpoledne, ve kterém si něco hezkého koupím a odpočinu si. Domnívám se, že pokud vycházíme pouze z této roviny, zůstáváme na povrchu ve snaze vybalancovat sebe sama. Vybalancovat různé každodenní aktivity samozřejmě není špatně, záleží ale na niterném nastavení. Nezáleží tolik na tom, co děláme, ale s jakým uvědoměním to děláme.

Jedním z nejpatrnějších projevů sebekompenzace nikoliv sebelásky je, že si něco dopřeju, protože si to přeci zasloužím. Mám emočně nenaplňující vztah, tak si dopřávám dortíky, protože si to přeci zasloužím a mám se rád. Podobné vzorce můžeme vysledovat v různých aspektech našeho života a slouží pouze jako zastírací mechanismus. V tomto příkladu je to zcela patrné. Ty skutečné pasti mají zpravidla mnohem rafinovanější podobu.

Základním projevem sebelásky je ochota dívat se do vlastního nevědomého obsahu, do svého vlastního stínu, který soucitně pozoruji, pracuji s ním a přijímám ho. Principem sebelásky je sebeuvědomění, které vychází z uvědomění všech faset a aspektů vlastního bytí, těch temných a komplikovaných i těch světlých a projasněných. Sebeláska není o tom něco si užít pro věc samotnou, něco vybalancovat v rámci své identity ale hluboké uvědomění sebe sama v každém okamžiku, které vychází z překročení vlastní polarity. Teprve to je skutečná sebeláska, která otvírá srdce bezpodmínečné lásce nejen pro sebe sama, ale také pro všechny ostatní. Sebeláska vychází z hlubokého prožití jednoty v sobě sama a tím automaticky s celým světem a celým zázrakem stvoření.

Sebelásku je samozřejmě možné kultivovat, jen těžko ale radami či nástroji, které se běžně nabízejí. Tak si něčím udělejte radost. Tak opusťte ten vztah, který vás nenaplňuje. To vše je pouze dočasné uspokojení identity. Opustím vztah, který mě nenaplňuje, a vytvořím další stejný. Koupím si něco hezkého a až euforie vymizí, budu potřebovat další zdroj sebelásky. Je to skutečně sebeláska? Z mého pohledu pouze sebekompenzace. V rámci identity vytváříme vždy pouze sebekompenzaci. Teprve vystoupení z vlastní identity nabízí možnost pochopit ale hlavně niterně prožít skutečně sjednocující sebelásku. Vystoupením z identity, dávám paradoxně zároveň prostor identitě, aby se uzdravila. Skutečně o ni mohu pečovat tím, že opustím vztah, který mě nenaplňuje, skutečně o ni mohu pečovat tím, že si koupím občas něco hezkého. Co se liší, je úroveň uvědomění, perspektiva, ze které operuji a pracuji se svým vlastním já. Tato sebeláska nehledá zdroj mimo sebe, je zdrojem v sobě sama. Miluje sebe sama i v případě, že o svou identitu pečovat nemůže, protože k tomu nejsou dostupné prostředky v reálném světě. Na praktické rovině to znamená odevzdání toho, co nechci, ale i toho, co si přeju. Sebeláska vychází z hlubokého přijetí stavu věcí, světa i sebe sama takového, jaký jsem. Nejedná se ale o tak často mylně chápanou pasivitu. Toto přijetí je velmi aktivní, otevřené, laskavé a soucitné.

Zmínila jsem, že je sebelásku možné kultivovat, možná ještě lépe řečeno, sebelásku není možné kultivovat, pro sebelásku je třeba vytvořit pouze niterný prostor, do kterého vstoupí uvědomění sebe sama zcela přirozeně. Jak je tedy možné vytvořit tento prostor? Základ bude vždy vycházet z mysli. Není možné vytvořit niterný prostor, pokud ho neustále okupuje divoká a nezkrocená mysl, která stále znovu a znovu vytváří příběh identity a sebekompenzace. První kroky tedy povedou do pozorování obsahu mysli. Naším úkolem je sledovat opičí mysl a ztišit ji skrze meditace, návrat do přítomného okamžiku, spojení s vlastním prožíváním. Další techniky, které se nabízí je například praktikování soucitu, vděčnosti, mantry či modlitby. Tato cvičení nabízejí možnost zkrotit mysl do takové míry, že se začneme spojovat s vyšším vědomím. Ve vyšším vědomí se potom postupně začnou otevírat i brány sebelásky a uvědomění, že není rozdíl mezi láskou a sebeláskou. Skutečná sebeláska vychází z niterného prostoru ticha, je přijímající a všeobjímající. Je zdrojem v sobě sama. Je to probuzené Kristovské nebo chcete-li Budhovské vědomí.

Autor: Hana Čechová (www.intuitivnisrdce.cz)

Všechna práva vyhrazena.